Na Třinecku je jen minimum firem, které nespolupracují s Třineckými železárnami. Navíc do místní ekonomiky huť každý rok napumpuje přes 4 miliardy korun, které vyplatí na mzdách. „V regionu také hrajeme pro mnoho firem roli jakéhosi zkušebního polygonu. U nás si mohou vyzkoušet, jaké to je udělat zakázku pro velkou firmu,“ říká Jan Czudek, generální ředitel Třineckých železáren, které na letošním Sněmu Svazu průmyslu získaly ocenění za Rozvoj průmyslu a regionu.

Svaz průmyslu a dopravy ČR letos na svém Sněmu ocenil Třinecké železárny za jejich přínos k rozvoji průmyslu a regionu. Jak se železárny podílejí na zaměstnanosti v Třinci a okolí?

Třinecké železárny jsou dominantním zaměstnavatelem v nejvýchodnějším regionu republiky, který má sto tisíc obyvatel. Jde o oblast od Ostravy až po hranice se Slovenskem. Do průmyslového areálu k nám dochází za prací pravidelně dvanáct tisíc lidí. Lidí, kteří přicházejí nepravidelně na konkrétní zakázky, je minimálně dalších deset tisíc.

Kolik z nich je zaměstnanců Třineckých železáren?

Celkem mají Třinecké železárny 7100 zaměstnanců, když se započítají naše firmy v Ostravě, Starém Městě, Bohumíně a Kladně. V areálu pracuje šest tisíc zaměstnanců Třineckých železáren a dalších šest tisíc lidí, kteří pracují v našich dceřiných společnostech nebo ve firmách, které u nás mají pronajaté prostory.

Řada firem a lidí v regionu žije z existence vaší firmy. Dá se tento efekt vyčíslit?

Ročně vyplatíme na mzdách přes 4 miliardy korun. Firmy, které v tomto regionu působí a nemají vůbec nic společného s železárnami, by se daly spočítat na prstech obou rukou. Spousta lidí nepracuje přímo pro Třinecké železárny, ale na jejich existenci jsou do určité míry závislí. Komu by prodávali v obchodech, nebo komu by kadeřnice dělala účes, kdyby k nim nepřišli lidé, kteří vydělávají ve Třineckých železárnách.

Jak se tento ekonomický ekosystém kolem železáren změnil od začátku 90. let?

Na začátku 90. let tady byla jedna velká fabrika se 16 tisíci zaměstnanci. Bez Třineckých železáren by tady nebylo skoro nic. Po roce 1989 vznikla spousta firem, částečně i z Třineckých železáren. Jedna z velkých stavebních firem, dnešní Skanska, dřívější IPS, měla hlavní základnu v Třinci, protože byla naším hlavním dodavatelem stavebních prací. Z našich stavebních dílen vznikla řada menších stavebních firem, což jsme podporovali, protože jsme je nutili, aby hledaly zakázky i mimo železárny. Sám jsem zakládal dvě společnosti, které vznikly z útvarů v Třineckých železárnách.

Čím se zabývaly?

Jedna z těch firem je IT společnost Autel. Dělá software pro řízení výroby v hutnictví, cementářském průmyslu, papírenském průmyslu a v dalších oborech. Dnes má 150 zaměstnanců a zákazníky po celém světě. Na začátku to byla skupina třiceti inženýrů a techniků v našem oddělení automatizace výroby. Původně dělali projekty jen ve Třineckých železárnách ve spolupráci s velkými inženýrskými firmami.

Kolik dalších firem takto vzniklo?

Určitě to jsou desítky firem, včetně kabelové televize, reklamního studia nebo gastronomických služeb, služeb ostrahy areálu, úklidu a podobně.

Nabalují se na Třinecké železárny další dodavatelé, jak modernizujete svůj výrobní program?

Spousta firem i z jiných regionů ví, že u nás mají jistotu, že dostanou včas zaplaceno. Každý den tady mám prezentace firem, které se snaží dostat kontrakt na dodávky různých služeb a zboží. Prostor je tady velký. Když se na železárny podíváte, je to město se vším všudy. Kromě nových technologií tady potřebujeme taky třeba někoho, kdo opraví koupelnu, nalepí kachličky, položí vodovodní potrubí. Tak jako to potřebujete k životu i jinde.

Uvažovali jste někdy o vlastním fondu na podporu start-upů?

Spíše se soustřeďujeme na prodlužování našeho výrobkového řetězce. V regionu také hrajeme pro mnoho firem roli jakéhosi zkušebního polygonu. U nás si mohou vyzkoušet, jaké to je udělat zakázku pro velkou firmu. A spolupracovat s firmou, která platí včas. To podnikatelé oceňují, zvlášť v době, kdy se zase začíná objevovat zpožďování plateb a sekundární platební neschopnost. Jak chcete nastartovat nějaký byznys, když vám jednou, podruhé nikdo nezaplatí, a musíte skončit? Firmám, které mají kvalitní produkt, solidní lidi a umějí pracovat, těm dáváme spoustu příležitostí.

Jak se na Třinecku projevila krize z roku 2009?

V roce 2009 jsme začali s generální opravou koksovny, což byla akce za 1,5 miliardy korun. Většina lokálních dodavatelských firem měla šanci si na této zakázce vytížit své kapacity. Do určité míry to byl z naší strany příspěvek k tomu, aby místní ekonomika kvůli krizi prudce nepropadla. Po diskusi s odboráři jsme se shodli, že nemáme zájem propouštět ani přesouvat lidi na 60procentní úvazek. Hledali jsme cestu, jak zaměstnanost udržet. To se nám podařilo i za tu cenu, že jsme snížili mzdy v průměru o 4 procenta. Pocítili to ale hlavně lidé s vyššími příjmy. U dělnických profesí se až na výjimky mzdy nesnižovaly.

V regionu finančně podporujete sport, kulturu i mládež. Podle čeho si stanovujete priority, jaké akce podpoříte?

Nepodporujeme všechny nápady. Přicházejí třeba obce, že chtějí uspořádat den obce a na něj přitáhnout špičkové umělce. Stačí jen, aby je někdo zaplatil, aby lidé měli zábavu zadarmo. To ale není dobrý přístup, mimo jiné to ničí kulturní trh. Naším hlavním kritériem je, aby šlo o lokální akci. Ale žádostí chodí tolik, že nelze paušálně říct, co podpoříme a co ne. Snažíme se dívat na to, jak akce pomůže k rozvoji regionu, jak pomůže v rozvoji mladé generaci. Podporou akcí se pak zabýváme na představenstvu.

Jak spolupracujete se školami, aby si děti vytvořily vztah k železárnám a regionu?

Spolupráce se školami funguje dlouhodobě. Každý rok oceňujeme talentované žáky nominované pedagogy, všechny mateřské školy jsme vybavili technickými stavebnicemi a deskovou hrou, která ukazuje, jak funguje naše fabrika. Základní školy aktivujeme do různých soutěží a naši lidé osobně žáky i studenty navštěvují. Mimo jiné jsme před lety začali s projektem Můj Werk. Chodíme do sedmých tříd základních škol a ve dvouhodinové lekci jim říkáme, co železárny vyrábějí, jak pracují s ekologií, jaké profese tady máme. Snažíme se budovat hrdost na to, že tady je firma, která vyrábí pro celý svět. Vysvětlujeme jim zábavnou formou, jak vzniká ocel. Každé dva až tři roky vymýšlíme něco nového.

Jak se vám tato snaha vrací?

Neumíme spočítat, jestli nám to přinese třeba více studentů na naši střední odbornou školu nebo učiliště. Škola je zrekonstruovaná, modernizovaná, má špičkově vybavené dílny ve všech oblastech. Děláme tam i kurzy pro svářeče z podniku. V dílnách si děti z okolních základních škol mohou zkoušet vyrábět své výrobky, o což mají zájem holky i kluci. Pro děti všech věkových kategorií škola pořádá také soutěž, která se dnes jmenuje Řemeslné hry a těší se velkému zájmu. Takže věřím, že všechny tyto snahy skutečně vztah k železárnám v dětech budují.

Železárny v minulosti zanechávaly citelnou stopu na místním životním prostředí. Kolik peněz jste investovali do ekologizace svých provozů?

Od privatizace jsme investovali přes devět miliard korun. Rozdíl v kvalitě ovzduší je obrovský. Dnes okolní lesy z našeho podniku nedostávají žádnou zátěž. Máme rozpracované další tři projekty za zhruba miliardu korun. Soustřeďujeme se na zachycování takzvaných fugitivních emisí, které vznikají při přesypávání materiálu nebo uskladňování. Samotné výrobní technologie jako vysoké pece, koksovny, aglomerace, konvertorová ocelárna jsou již odprášeny na úrovni, která je lepší než vyžaduje parametr nejlepších dostupných technologií a než nám ukládají integrovaná povolení.

O kolik jste emise snížili?

Ve srovnání s rokem 1980 jsme nyní na jednom procentu tehdejších emisí prachu. Podstatného snížení jsme dosáhli také u dalších látek, například u dioxinů, oxidu siřičitého i polycyklických aromatických uhlovodíků.