Nový dlouhodobý evropský rozpočet bude tento týden v EU otázkou číslo jedna. Sestavuje se na sedm let a stávající sedmileté období končí právě letos. Pokud má to další začít hladce v roce 2021, je na jeho schválení opravdu nejvyšší čas. Tento čtvrtek 20. února začne na mimořádné Evropské radě velká bitva o to, jak bude vypadat. Na serveru Euroskop.cz to uvedla v pondělí státní tajemníce pro evropské záležitosti Milena Hrdinková.
Ve svém článku Milen Hrdinková dále uvádí, že letos ale bude vyjednávání zemí EU trochu jiné, než kdykoliv předtím. Na konci ledna totiž opustil EU jeden z největších přispěvatelů do rozpočtu EU, Spojené království. Rozpočet EU tak přijde o víc než 12 mld. euro ročně. Z toho jasně plyne, že všichni ostatní budou muset do unijního rozpočtu platit víc, ať už bude jeho konečná podoba jakákoliv.
Pro největší čisté plátce je navýšení více než dramatické a počítá se řádově v desítkách procentních bodů. Pro bohaté státy jako Nizozemí, Dánsko, Švédsko, Rakousko a Německo je takový nárůst politicky velmi komplikovaný, a proto se mu logicky brání. Usilují o co nejmenší rozpočet a co největší slevy ze svých příspěvků, které by mohli znovu uplatnit. Ve výsledku to však vede k tomu, že, měříme-li příspěvky jako procento z hrubého národního důchodu (HND) na obyvatele, nevyšší podíl připadá na nejchudší státy: zatímco příspěvek Bulharska dosahuje 0,87 %, nejbohatší státy EU jako Německo či Švédsko přispívají kolem 0,7 % a Nizozemí nedosahuje ani 0, 7 %.
Rozpočet EU představuje asi 1 % HDP EU. Vede se velký boj o to, jestli to bude 1,0 %, nebo 1,07 %, nebo 1,1 %, případně 1,3 %. Jeho cílem je financovat společné priority a politiky, ze kterých pak něco navíc získávají všichni zúčastnění.
Členství v EU zajišťuje stabilní prostředí
Milena Hrdinková se dále pozastavuje nad tím, že v že v české debatě o EU občas převládá účetnické vidění evropských financí. Představa, že členství v EU se dá omezit čistě na otázku „má dáti – dal“ – tedy že být členy EU je pro nás výhodné pouze do té doby, dokud dostaneme z rozpočtu EU více, než do něj odvedeme.
K tomu však dodává, že tento úhel pohledu není správný, protože projekt evropské integrace zajistil v Evropě mír, přinesl prosperitu a EU jako takové silný hlas ve světě. Je dobře být jejím členem. Je to samozřejmě ale také projekt, který má své vady. Rozhodování je někdy těžkopádné, kvůli nutnosti dosažení konsenzu bychom mnohdy přijatá opatření neoznačili za optimální. Chybí nám dostatečná akceschopnost v zahraniční politice. Ale, zdůrazňuje, že členství v EU České republice zajišťuje stabilní a ekonomicky výhodné prostředí, a to především díky volnému obchodu mezi všemi členskými státy, díky čtyřem základním svobodám vnitřního trhu EU, tedy volnému pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb. Zároveň konstatuje, že ze silného a propojeného vnitřního trhu, tvořeného trhy všech členských států, profitují všichni. Zároveň dodává, že vnitřní trh však dobře funguje jen tehdy, mají-li státy, které jsou jeho součástí, co nejpodobnější ekonomickou úroveň. Proto je potřeba neustále pracovat na tom, aby se dotčené ekonomiky přibližovaly. Zatím se však hospodářská úroveň jednotlivých členských států EU stále poměrně značně liší, o tom není pochyb.
Podle Mileny Hrdinkové, z hospodářského vývoje ČR a dalších zemí nicméně těží také ty státy, které jsou čistými plátci, tedy do evropského rozpočtu více přispívají, než z něj získávají, a u nás investují. Rozvoj infrastruktury či podpora výzkumu jim usnadňují podnikání, a mohou tak vykazovat slušné zisky. Ty si po zdanění odnášejí zpět domů, a stabilizují tak díky většímu vnitřnímu trhu své bohatství. Státy, do kterých investují, naopak z těchto investic profitují. Otevřením hranic a odstraněním překážek volnému pohybu zboží a služeb ale na druhé straně ztrácejí některé nástroje, pomocí nichž by mohly přinutit státy investorů k většímu zapojení do budování místní infrastruktury. A právě to je důvodem existence tradičních politik, zejména té kohezní.
Milana Hrdinková dále uvádí, že Česká republika od vstupu do EU v úhrnu bohatne. Hospodářskou úrovní přeskočila Řecko i Portugalsko, dohnali jsme Španělsko a pravděpodobně brzy předhoníme i jednoho ze zakládajících členů EU, Itálii. Ukazuje se tak, že naše hospodářská politika, těžící z členství v EU, jde správným směrem.
Klíčovou roli hrají evropské fondy
Klíčovou roli v našem přibližování se bohatší části EU hrají evropské fondy. Ty jsou součástí dlouhodobého rozpočtu EU, a tak se právě ve čtvrtek 20. února se bude intenzivně řešit také jejich další fungování na příští sedmileté období, tedy roky 2021 až 2027.
Současně ve svém článku konstatovala, že evropský rozpočet je jeden z hlavních nástrojů, pomocí kterých EU naplňuje své cíle. Mezi ty patří dokončení vnitřního trhu, soudržnost a přibližování ekonomické úrovně členských států a regionů. A právě k tomu slouží tzv. tradiční politiky – tj. kohezní politika a společná zemědělská politika. Obě dvě jsou přímo zakotveny v zakládajících Smlouvách o EU a jejich význam je tedy nezpochybnitelný.
V této souvislosti uvedla, že Česká republika jede na summit především s cílem zachovat stávající úroveň financování tradičních politik. Nejen ČR, ale i naprostá většina ostatních členských států EU je přesvědčena, že by se struktura nového evropského rozpočtu na dalších sedm let neměla významněji měnit. Klíčem pro to, abychom dále bohatli, jsou totiž právě i tradiční politiky. Z fungujícího vnitřního trhu a z prostředků z evropských fondů na kohezní politiku těží všechny členské státy, včetně těch vyspělejších. Mělo by tedy být v našem společném zájmu zachovat silné investice do infrastruktury, výzkumu, inovací a lidských zdrojů v méně rozvinutých státech Unie.
Podle Mileny Hrdinkové, jak dále uvádí, z kohezní politiky Česká republika od svého vstupu do EU do konce roku 2019 vyčerpala 955 miliard korun – tedy více než polovinu jednoho ročního státního rozpočtu.
Zároveň dále vysvětluje, že u tradičních politik také platí, že v posledních letech procházejí významnou proměnou a stále více se orientují na financování nových priorit a výzev. V evropském rozpočtu tak budou představovat klíčové politiky přispívající značnou mírou k financování klimatických opatření, které se staly prioritou nové Evropské komise. Tyto politiky mají tedy podíl na významné modernizaci rozpočtu EU, na níž mají zájem opět všechny členské státy i evropské instituce. O zachování rozpočtově silných tradičních politik by proto mělo jít všem členským státům, a to bez ohledu na jejich čisté rozpočtové pozice. Tedy bez ohledu na to, zda do rozpočtu EU přispívají více, než z něj čerpají, či naopak.