V sídle Agrární komory (AK) ČR v Olomouci se ve čtvrtek 12. března uskuteční volební Sněm AK ČR. Před třemi lety, v březnu 2017, se role prezidenta AK ČR ujal Zdeněk Jandejsek, tedy člověk, který patří k aktivním členům této nevládní zemědělské organizace, jenž byl do této funkce zvolen na základě jeho dlouholetých životních zkušeností, které získal jako generální ředitel významného zemědělského podniku Rabbit Trhový Štěpánov, a který se zabývá především živočišnou výrobou.

Protože Sněm AK ČR je sněmem volebním, na němž bude zvoleno nové vedení Agrární komory ČR, využili jsme této příležitosti k tomu, že jsme Zdeňku Jandejskovi položili několik otázek, aby ve svých odpovědích shrnul, jak na tom české zemědělství je a jaké jsou jeho perspektivy.

Při vašem nástupu do funkce prezidenta Agrární komory jste mezi své priority zahrnul především omezení zahraničních dovozů potravin za dumpingové ceny a vyšší podporu státu živočišné výrobě a citlivým komoditám. Jak to vidíte po třech letech, kdy jste se velmi silně angažoval na poli zemědělské ekonomické diplomacie u nás i v zahraniční?

Dampingové ceny, jako takové se dali omezit tím, že dovážející země nebudou využívat v takové míře národní dotace a samozřejmě navyšováním našich národních dotací. Realita je taková, že se podařilo za aktivní komunikace s ministerstvem zemědělství významně navýšit národní podpory a to následovně, v roce 2017 cca 3,850 mld. Kč, 2018 cca 3,910 mld. Kč a 2019 cca 4,362 mld. Kč. Tyto zajímavé podpory vyřešili poklesy v živočišných komoditách a přiblížili naše obchodní ceny zahraničním. Současně masivní propagací a mediálními masážemi obyvatelstva se podařilo v posledních třech letech prodávat více mléka a mléčných výrobků, hovězího masa, drůbežího masa a současně se zastavil pokles vepřového masa.

Je nutné zdůraznit, že kromě dotací je důležité prostředí, ve kterém zemědělci hospodaří. Důležitá je tedy nejen dotační politika, ale také vliv legislativy na vytváření vhodných podmínek pro rozvoj zemědělství a potravinářství v naší zemi. Proto jsme se s členy Agrární komory ČR snažili připravit návrhy na změny v legislativě, je nutné zdůraznit zejména návrhy změn v zákoně o potravinách, v zákoně o významné tržní síle, jako i v zákoně o ochraně půdního fondu. Je důležité, abychom si chránili naši půdu, je to naše národní bohatství, stejně jako voda.

⃰Když srovnáme dobu před 15 – 20 lety, tedy tehdejší podporu našich zemědělců ze strany českých státních orgánů se situací v současné době, k jakým ekonomickým a legislativním posunům došlo?

Nedokáži jednoznačně vyhodnotit komunikaci českých státních orgánů před 15 až 20 lety, ale lze jednoznačně sdělit, že šlo o období strmého poklesu výroby a prodej našich českých výrobků a národní podpory se pohybovali řádově od 0 do 300 mil. Kč celkem. Po našem vstupu do EU v roce 2004 nebylo v Bruselu notifikováno téměř nic a naše soběstačnost se velkým tempem snižovala. V současné době je komunikace s ministerstvem zemědělství, potažmo s vládou ČR, velmi dobrá. Vše co se projednává, musí být přesně z naší strany zdokladováno, ale relevantní věci se dají postupně prosazovat. Není to většinou ihned, ale agrární sektor přestal likvidovat živočišnou výrobu a dochází k pomalému růstu jednotlivých komodit.

⃰Když jsem se zmínil o našem vstupu do EU v roce 2004, jak byste zhodnotil následný vývoj v českém zemědělství, k němuž poté došlo?

Vývoj českého a moravského zemědělství po vstupu do EU byl katastrofální, české země se stali odbytištěm nadvýroby staré EU 15, za obrovské podpory převzatého maloobchodu nadnárodními společnostmi hlavně ze SRN. České zemědělství v té době postupně ztrácelo svoji sílu, neboť se v tomto konkurenčním boji na trhu EU projevoval vliv obrovských národních dotací starých zemí EU 15. Naše potraviny byly vytlačovány z domácího trhu a docházelo k postupné likvidaci hlavně následujících komodit: zeleniny, ovoce, brambor, vepřového masa, hovězího masa, vajíček i drůbežího masa. Mléko bylo tlačeno nízkou cenou, tím došlo k velkým poklesům stavu dojnic, a to až na 340 tis. kusů z počtu 1 200 tis. kusu v roce 1990. Dá se říci, že Společná zemědělská politika EU není společným hospodařením všech států EU. Nedochází k silné EU, která bude protiváhou USA, Číny a Ruska, ale dochází k získávání nových zemí jako odbytiště a levné námezdní síly. EU, pokud chce být funkční, musí nastavit pro všechny země obdobné podmínky, aby se mohli rozvíjet i země nově přistoupivší. Tedy i státy střední a východní Evropy.

Právě v letošním roce Evropskou unii čeká zásadní debata o tom, jak bude vypadat Společná zemědělská politika na léta 2021 – 2027. Jak kladné či záporné stránky při jejím formování ve vrcholných orgánech EU se, podle vás, nyní projevují?

V loňských volbách do Evropského parlamentu došlo k obměně cca 65 % europoslanců, posílili zelení a frakce stran s prosazováním národních zájmů a tradičních hodnot státu a rodiny. Tyto zásadní změny vytváří velký tlak na řadu už projednaných věcí ve výborech pro zemědělství a životní prostředí Evropského parlamentu. Europoslanci, hlavně ze strany zelených, často nerespektují trendy, které jsou uplatňování v celém světě. Současná přebytková Evropa se brzy může stát nekonkurenčním světadílem s USA, Jižní Amerikou, Čínou a Ruskem. Návrhy k dalšímu zatravňování, snižování pesticidů a průmyslových hnojiv plošně, je směšné. Vždyť náš stát má jednu z nejnižších hodnot, má pouze 31,1 % orné půdy z výměry státu, v letech před druhou světovou válkou to bylo téměř 49,5 %. Každý stát má jiné podmínky. U pesticidů máme spotřebu 1,85 kg účinné látky na hektar, Belgie používá 8 kg účinné látky na hektar, Itálie 7,8 kg účinné látky na hektar, u umělých hnojiv spotřebováváme asi 124 kg čistých živin na hektar, Irsko 500 kg čistých živin na hektar, Belgie 280 kg čistých živin na hektar atd. Vše jsou údaje z Eurostatu. Je smutné poslouchat naše kritiky, nevím, kdo vymýšlí tuto hospodářskou politiku EU. Je to agrární politika, která bude oslabovat nejen konkurenceschopnost EU, ale vytvářet další obrovské rozdíly mezi státy EU.

Přirozeně, že Česká republika má řadu výhrad k některým „doporučením“ vrcholných evropských orgánů, pokud jde o zformování SZP po roce 2020. O které jde a z jakého důvodu s těmito navrhovanými formulacemi nesouhlasíme?

Zásadní výhrady máme k rozpočtu. Není možné snižovat rozpočet a na zemědělce klást cíle, které zvyšují náklady, omezují produkci a přitom tlačíme na prodej levných potravin dostupných pro každého. Dalším problémem je otázka zastropování přímých podpor zemědělcům. Jde o to, že ti, kteří nic neprodukují, chtějí zastropování těchto podpor. To by v svých důsledcích znamenalo posunutí našeho zemědělského hospodaření k dalšímu snižování soběstačnosti, přičemž dotace by v podstatě inkasovali jen ti, kteří snižují výrobu, a jejichž dotace jsou často vyšší, než jejich tržby. Další rozpory jsou v sazbách na plochu. Některé státy mají sazbu na hektar cca 100 eur a jiné 400 eur na hektar a přitom mají nejlepší výrobní podmínky. Česká republika má cca 224 eur na hektar. Neposledním problémem je i výši kofinancování v druhém pilíři, které se pohybuje od 15 do 100 % ze státního rozpočtu, Česká republika má 35 % (ale Německo a Belgie přibližně 60 % a Rakousko 100 %).

Společná zemědělská politika je založena na financování dvou základních pilířů, kdy rolí prvního pilíře je přímá dotační (finanční) podpora farmářům, která má sloužit na posílení příjmu zemědělců, a druhý pilíř je založen na financování opatření v Programu rozvoje venkova. Takže, zhodnotíme-li otázku podpory obou pilířů zemědělcům, potom u prvního pilíře je nutné sjednocovat platby (konvergence) z důvodů vyrovnání konkurenceschopnosti v rámci EU. Mluvíme o jednotném trhu, ale žádní není.

Ve druhém pilíři je nejednotná sazba v kofinancování státu, výsledek je opět stejný, není žádná společná zemědělská politika a rozhoduje síla národních rozpočtů. Nejednotné podmínky vytvářejí tlak na přebírání trhu starou EU 15 na úkor přistoupivších zemí po roce 2004. Výše uvedené skutečnosti způsobují snižování soběstačnosti a dále je nutné připomenout, že do roku 2013 neexistovali v České republice téměř žádné národní dotace a tím nedošlo k žádným podporám a snižovala se vlastní výroba i soběstačnost.

Jste po dlouhou řadu let ředitelem významného zemědělského podniku Rabbit Trhový Štěpánov. V posledních několika letech slyšíme od řady klimatologů a ekologů názory, že je třeba omezit živočišnou výrobu. Co k těmto názorům můžete říci, právě vy, jako zkušený zemědělský hospodář?

Nemyslím si, že je třeba omezovat živočišnou výrobu, protože sektor zemědělství v EU tvoří jen 23 % skleníkových plynů, ale podle dostupných informací kolem 30 % jich spotřebovává a tvoří pro nás to nejdůležitější, to je kyslík. Omezování živočišné výroby v Česku, která má 5,3 krát menší výrobu vepřového masa, 3,4 krát nižší výrobu hovězího masa a 2,3 krát nižší výrobu mléka na 1 hektar zemědělské půdy než v SRN je opravdu směšné a neprofesionální. Je nutné omezovat skleníkové plyny lokální výrobou a tím omezit transport po celém světě, zamyslet se nad nesmyslným převážením surovin do zemí s nižší cenou pracovní síly a pak výrobky převážet přes celou zeměkouli. Je nutné zamyslet se nad důsledky globalizace. Vím, že k jejímu omezení dojde, ale až se postupně vyrovnají ceny pracovní síly na všech kontinentech a nebude se vytvářet tak velký zisk pro globální korporace. Hledá se viník, ale ne skutečný.

Dobří hospodáři často říkají, že živočišná a rostlinná výroba se, bez vzájemné vazby, neobejdou. V čem je, podle vás, nutná tato jejich propojenost?

Každý jen trochu vzdělaný člověk v agrární problematice ví, že agrární soustavy v rostlinné a živočišné výrobě musí být vyvážené. Není možné nedodávat desetiletí do půdy organickou hmotu, ze slámy spalovat granule v teplárnách a čekat, že průmyslová hnojiva zajistí v půdě humus, drobtovitou strukturu, život mikroorganizmů a zooedafon (žížaly, červy…) a půda dokáže absorbovat a udržet vodu. Názory o nutném zatravňování jsou směšné. Louky, které vznikly na orné půdě za 25 let bez jakékoliv obnovy, vytvoří jen spleť kořenů bez produkce trávy a voda, která spadne jednorázově ve velkých objemech, jak tomu dnes je, odteče do potoků a řek aniž by se vsákla do půdy.

Hořekujeme nad tím, že máme málo ptactva a vinu házíme na zemědělce, kterému se celá desetiletí vytvářeli podmínky k likvidaci živočišné výroby. Vinu nesou vlády, které podporovaly plošné dotace bez podmínky chovu hospodářských zvířat, a tyto podpory poté směřovaly k nic nedělání, k trvalému snižování produkce, hlavně živočišné.

⃰Jak vidíte budoucnost našeho zemědělství v nejbližších letech a co byste doporučil novému vedení Agrární komory ČR, které bude zvoleno na nadcházejícím březnovém Sněmu?

Budoucnost českého zemědělství nevidím černě, pokud bude uplatňována agrární politika profesionály nikoliv „úředníky“, kteří z České zemědělské univerzity cestují rovnou na Těšnov (sídlo Ministerstva zemědělství ČR – pozn. red.), nebo jiných zemědělských institucí a nikdy neviděli stáj, nedokázali denně procházet pole a pozorovat jak se rostlina vyvíjí, jak se tvoří klas, jak zraje, jak deště, které padnou ve správnou dobu zajištují velikost zrna a tak dál, budou problémy dále pokračovat.

Mimochodem, napsal jsem i pojednání, které je k dispozici i na našich stránkách AK ČR „Jak by měla vláda ČR řešit v následujících letech české zemědělství“.

Pokud budou mít alespoň část mé zprávy mojí následovníci na paměti, rozšíří se výsledky, které se dosahují v řadě špičkových podniků, které máme na našem území a Česko se opět přiblíží k vlastní soběstačnosti a bezpečným potravinám.