Rozhovor s prezidentem Agrární komory ČR Janem Doležalem

Nedávno Agrární komora ČR vydala almanach „Evropská zelená dohoda a její význam pro zemědělsko-potravinářský sektor“. Mohl byste charakterizovat, co je jeho posláním?

Cílem publikace je připravit české zemědělce a zpracovatele potravin na realitu společného trhu, na kterém budou fungovat nejen mechanismy Společné zemědělské politiky (SZP), ale také se budou naplno projevovat dopady Evropské zelené dohody (EZD). Evropská komise poprvé představila EZD jako plán, na který budou navazovat další strategie, stanoviska, akční plány a legislativní návrhy. Zatímco cíle Evropské zelené dohody jako takové jsou spíše deklaratorní až nezávazné, navazující legislativa, a především plnění cílů v nich nastavených, je již pro členské státy závazné.

Trialog, tedy závěr vyjednávání SZP, se navíc shodl na plném propojení agrární politiky Evropské unie s EZD. V této chvíli si ještě mnozí lidé u nás plně neuvědomují, jak hodně může Evropská zelená dohoda změnit evropské zemědělství a potravinářství a netýká se to jen prvovýrobců a zpracovatelů, ale především běžných spotřebitelů.

Proto také dlouhodobě upozorňujeme na to, že Česká republika si v mnoha případech svůj úkol vůči životnímu prostředí splnila, a že by se omezení produkce mělo týkat hlavně produkčně velmi intenzivních států bývalé EU 15. Pokud bude dohoda a její navazující strategie nastavena férově a objektivně, a nikoliv podle politické objednávky, nemají se, zemědělci v České republice, čeho bát. To ale v žádném případě neznamená, že bychom neměli být připraveni. Právě naopak. Je třeba velmi dobře vědět, co se na nás chystá.

Jaký je výsledek tzv. trialogu, tj. jednání Evropské komise, Evropského parlamentu a Evropské Rady, o konečném znění Evropské zelené dohody?

Na stole máme zatím jen konečný výsledek trialogu ke Společné zemědělské politice (SZP), který však zároveň rozhodl o tom, že se Evropská zelená dohoda stane pevnou součástí Společné zemědělské politiky. Mnozí si možná vzpomenou na delegovaný akt, který zakázal používání přípravků na ochranu rostlin v rámci tzv. ploch v ekologickém zájmu. Takzvaný greening, tedy ozelenění v současném nastavení SZP motivuje zemědělce k bohatším osevním postupům a třeba v České republice vedl k mnohem častějšímu využívání meziplodin a dusík vázajících plodin. Ten, kdo by se chtěl nicméně pustit do pěstování hrachu, čočky, lupiny nebo jetele, nesmí, pokud chce zároveň pomocí těchto ploch, plnit ozelenění, používat přípravky na ochranu rostlin. S nulovým ošetřením nicméně v mnoha případech není pěstování rentabilní a v mnoha případech téměř nemožné. Je to jen jeden z příkladů toho, že Evropská unie sice mluví o bohatších osevních postupech a snížení závislosti Evropy na dovozu sóji z jižní a severní Ameriky, ale zároveň se někdy ve jménu ochrany přírody vytvářejí kontraproduktivní nařízení.

Podobný mechanismus a podobný efekt očekávám v návaznosti na propojení Společné zemědělské politiky a Evropské zelené dohody. Na stole sice budeme mít pravidla, která hovoří o zkracování potravinových řetězců, tedy z farmy na vidličku, bohatších osevních postupech, tedy větší biodiverzitě, nicméně legislativní akty, které budou vyplývat ze souvisejících a navazujících strategií Evropské zelené dohody, mohou výrazně změnit pravidla hry.

Vrcholné orgány EU vyhlásily dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 s tím, že přijetí řady konkrétních opatření vyžaduji již do roku 2030. O jaká opatření jde?

V polovině září odsouhlasil Výbor pro zemědělství a venkov Evropského parlamentu (COMAgri) při společném hlasováním s Výborem pro životní prostředí (COMEnvi) strategie Farm to Fork (Od zemědělce ke spotřebiteli) a Strategii pro biologickou rozmanitost. Potvrzení plénem Evropského parlamentu jako celku bude pravděpodobně už jen formální záležitostí. Obě strategie obsahují cíle, které zemědělci musejí splnit již do roku 2030. Patří sem například omezení přípravků na ochranu rostlin o 50 procent, minerálních hnojiv o 20 procent, navýšení ploch ekologického zemědělství na 25 procent a vyčlenění až 10 procent zemědělské půdy mimo produkci.

Dopadovou studii, která by zhodnotila potenciální vliv Evropské zelené dohody jako celku, ještě nemáme. Nicméně máme na stole vyhodnocení potenciálních důsledků zavedení výše zmíněných cílů EZD, které nedávno představilo JRC, tedy Společné výzkumné centrum Evropské komise. Co se týče ekonomických ukazatelů, dopady, slovy autorů studie JRC, nejsou zanedbatelné ani v jednom ze scénářů. Strategie způsobí pokles produkce v téměř všech kategoriích zemědělských komodit. Po zohlednění nových pravidel SZP se zelené cíle nejvíce dotknou chovatelů hospodářských zvířat. To je, že až o 15 procent klesne produkce hovězího masa, prasat i drůbeže. Sníží se také nabídka obilovin o 13 procent, olejnin o 12 procent a o více než 5 procent v případě ovoce a zeleniny.

Hlavním důvodem klesající produkce budou, podle autorů studie JRC, dva cíle strategie: Zvyšování výměry zemědělství v ekologickém režimu a omezování používání průmyslových hnojiv. Produkční ztráty podle výzkumníků nahradí dovoz ze třetích zemí. S výjimkou drůbeže se zhorší čistá obchodní bilance EU u všech komodit. Ztráty by zemědělcům částečně mohlo zvýšit očekávané zvýšení cen, které v průměru podle autorů dosáhne úrovně 10 procent. Nejvyšší nárůst se předpokládá při vepřovém mase, tj. O 40 procent, hovězím mase o 23 procent a drůbeži o 16 procent. O desetinu by ale měly stoupnout i ceny zeleniny a ovoce, a o více než 5 procent také ceny olejnin a obilovin.

Nyní je na stole také Strategie Fit for 55, která má zajistit, že Evropská unie sníží do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent. Když výzkumníci vzali v úvahu efekt Strategií Farm to Fork a Strategie pro biodiverzitu, vypočítali, že zemědělské emise v EU do roku 2030 klesnou „jen“ o 28,4 procent. Snížení má vyplynout jednak z menší produkce a také z upravených zemědělských postupů nových technologií. Z nich by k redukci nejvíce mělo přispět šetrnější používání hnojiv, precizního zemědělství či pokrývání půdy meziplodinami.

Zde je nicméně třeba upozornit, že studie počítá s tím, že v roce 2030 budou v režimu precizního zemědělství hospodařit téměř dvě třetiny unijních zemědělců, respektive v tomto režimu bude hospodařeno na dvou třetinách zemědělské půdy. Studie zároveň ale potvrzuje, že tento příspěvek pro zmírňování změny klimatu bude bez celosvětových řešení pouze velmi omezený. Horší zprávou totiž je, že více než polovina „ušetřených“ emisí se jednoduše vytvoří ve třetích zemích.

Představitelé EU velmi často používají větu: Musíme být ambiciózní! Co tím míní?

To je otázka spíše na zástupce Evropské komise a větší část europoslanců. Samozřejmě, že zemědělci si uvědomují, že klimatická změna je problém. Sami ji také pociťujeme ve stále méně předvídatelném počasí, které se navíc začíná projevovat nejen teplotními extrémy, ale také pro Českou republiku dosud nevídanými meteorologickými úkazy. Vzpomeňme například na letošní tornádo na jižní Moravě. Evropská unie nicméně, podle údajů Climate Watch z roku 2020, přispívá ke světovým emisím skleníkových plynů ze 7,52 procent. Trend je v Evropské unii navíc klesající. V roce 2017 byly emise skleníkových plynů zemí EU 27 o 21,7 procent nižší než v roce 1991. Podle studie JRC z roku 2018 se navíc evropské zemědělství na emisích skleníkových plynů podílí z 8,72 procent. Pokud se vrátím k předchozímu odstavci, pak nás čeká poměrně výrazné zdražení potravin pro to, abychom ušetřili méně než 28,4 procent z 8,72 procent, tedy cca 2,47 procent unijních skleníkových plynů v zemědělství. Když se na to podíváme z globálního pohledu, ušetříme pak 2,47 procenta ze 7,52 procent, což je celkový příspěvek EU ke globálním emisí.

Při rostoucí populaci a skutečnosti, že většinu emisí skleníkových plynů budou v budoucnu tvořit Čína a Spojené státy, je navíc více než jasné, že to, co ušetříme, se vyprodukuje jinde. Až z 80 procent se, co se týče příspěvku k celkovým emisím skleníkových plynů, podílí energetika. Pokud chceme řešit klima, měla by se naše pozornost soustředit především na energetickou účinnost a její šetrnou a udržitelnou produkci.

Evropské zemědělství by se pak mělo místo záchrany planety soustředit především na ochranu přírodních zdrojů, tedy vody, půdy a samozřejmě také na adaptaci na klimatickou změnu. Mluvit o nutnosti změnit zemědělství v Evropské unii kvůli klimatu je možná pochopitelné pro neinformovanou laickou veřejnost, ale pro kohokoliv ze zemědělské praxe to prostě nedává smysl. Proto nám mantry, které hovoří o ambicióznosti, ale jsou vzdálené do reálné praxe zní jen jako čistý populismus.

Logicky se nyní dostáváme k otázce, zda jsou jejich představy vůbec reálné z hlediska dalšího vývoje ekonomiky a životních podmínek, a to zejména v zemědělství a potravinářství?

Samozřejmě, že jsou současné představy značně vychýlené ve prospěch „ochrany klimatu“, zatímco o ekonomickou a sociální stránku věci se Evropská zelená dohoda příliš nezajímá. Již nyní dochází k tomu, že zemědělské podniky skupují velcí finanční hráči s cílem na zemědělské půdě „zachytávat CO₂“. V praxi to bude znamenat, že si třeba velký energetický kolos koupí zemědělský podnik a na zemědělské půdě bude vysazovat stromy, případně bude půdu zatravňovat, aby maximalizoval tzv. sekvestraci CO₂. Nedávno jsem narazil na zcela vážně míněnou studii, která hovořila o neblahém vlivu černé zvěře na klima, protože rozrývání lesní půdy vede k úniku CO₂.

Představte si, kolik CO₂ podle podobně zaměřených studií, musí uniknout při orbě. Přitom nikdo nebere v úvahu, kolik uhlíku rostliny naváží a kolik ho díky posklizňovým zbytkům v půdě zůstane. Každopádně, pokud budeme na zemědělské půdě hrát emisně-povolenkovou hru, místo toho, abychom produkovali potraviny nebo suroviny na jejich produkci, povede to logicky k jejich zdražení. To samé bude platit i o dovážených potravinách, pokud má být skutečně zavedeno emisní clo pro potraviny mimo Evropskou unii. Zdraží pochopitelně ale také potraviny dovážené z evropských zemích, pokud se má, a tak o tom hovoří volební programy některých stran v Německu, zavést zvláštní daň také na fosilní paliva včetně pohonných hmot.

V předchozích letech bylo snahou Společné zemědělské politiky zajistit dostatek kvalitních a zdravotně nezávadných potravin. Neměl by se tento osvědčený rys SZP i nadále rozumně prolínat s novými ekologickými cíli EU?

Při každé reformě Společné zemědělské politiky Evropské unie se hovoří o tom, zda je ještě posláním evropského zemědělství produkovat potraviny, či zda by se mělo více dbát na ochranu přírodních zdrojů a nově také na boj proti klimatické změně. Článek 39 Smlouvy o fungování EU, což je nejvyšší právní dokument současné sedmadvacítky, vymezuje tyto cíle SZP: zvýšit produktivitu zemědělství podporou technického pokroku a zajištěním optimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly; zajistit odpovídající životní úroveň zemědělců; stabilizovat trhy; zajistit plynulé zásobování potravinami; zajistit spotřebitelům rozumné ceny.

Pokud mají být potraviny cenově dostupné, pokud se podle Evropské zelené dohody máme zároveň odpovědně chovat k přírodě a krajině, a přitom všem zároveň uživit sebe, své zaměstnance a zároveň zůstat konkurenceschopní, neobejde se to bez veřejné podpory.

Jednou formou veřejné podpory jsou dotační podpory, které však již dávno nejsou paušální rentou, alespoň pro zemědělce, kteří chtějí něco produkovat. Mnoho z nás proto o dotacích hovoří ne jako o pomoci nebo podpoře, ale jako o nutném zlu. Žádná plošná bezpodmínečná podpora dnes neexistuje a každá koruna musí být podepřena prokázanými vyššími náklady, újmou nebo splněním řady poměrně svazujících podmínek.

Zemědělské podnikání má sice jako každé jiné podnikání směřovat k vytváření zisku, ale v mnoha ohledech má svoje specifika. Hlavním výrobním prostředkem je pro nás půda, kterou chceme předat dalším generacím v dobrém stavu, stejně jako životní prostředí a krajinu, o které pečujeme. Při tom všem je třeba nalézt rovnováhu mezi produkční funkcí zemědělství a funkcemi mimoprodukčními, kam patří právě i tvorba krajiny nebo zadržování vody v půdě. Správný zemědělec by pak měl umět obojí vyvažovat, tedy živit národ a zároveň se zodpovědně starat o půdu.

Americký prezident F. D. Roosevelt, který byl ve funkci v letech 1933-1945, řekl, že „Národ, který zničí vlastní půdu, zničí sám sebe“. Rooseveltův Nový úděl (New Deal) byl značně ambiciózní, Spojené státy nakonec vyvedl z velké krize. Evropský Zelený úděl (Green Deal) je také ambiciózní a já bych si přál, aby naopak Evropu do krize nepřivedl. Ať už to dopadne jakkoliv, zemědělci se při takto vysokých ambicí neobejdou bez podpory veřejnosti, a to nejen formou mnohdy proklínaných zemědělských podpor, ale také změnou vnímání našeho oboru a v neposlední řadě tím, že spotřebitelé budou preferovat české potraviny. Že jsou absolutní špičkou, ukázala i nedávná studie britského týdeníku Economist, která Českou republiku zařadila na páté místo co do kvality potravin.

Jak našim zemědělcům a potravinářům pomůže český stát a jak jim v tom bude nápomocna Agrární komora ČR?

Od začátku, od Evropské unie, slyšíme, že musíme být ambiciózní, a že máme dělat více pro klima a životní prostředí. Zároveň ale slyšíme, že Evropská unie nechce zemědělce finančně podporovat, protože Společná zemědělská politika je příliš nákladná. Nakonec se s vypětím všech sil, a i díky úsilí české vlády podařilo podpory pro toto období alespoň zachovat, i když se hovořilo o tom, že by Evropská unie měla investovat peníze spíše do řešení uprchlické krize nebo posílení vojenské bezpečnosti. Přesto se v zemědělství bavíme o stejné finanční alokaci, jakou jsme měli pro minulé období. Když se podíváme na míru inflace, na tlak na zvýšení mezd, nájemného, ale také energií, obalů a třeba stavebních materiálů, nelze si za jedno euro v roce 2023, kdy začnou platit nová pravidla, koupit to samé, co jsme si mohli koupit za jedno euro v roce 2014.

Proto usilujeme především o dvě věci, aby se zemědělské podpory nezapočítávaly do základu pro odvod daně z příjmu a aby se výrazně navýšilo kofinancování Programu rozvoje venkova. Program rozvoje venkova financuje například ekologické zemědělství, agro-environmentálně klimatická opatření, oblasti s přírodním znevýhodněním, dobré životní podmínky zvířat a samozřejmě také investice do pokročilejší agrotechniky nebo třeba moderních stájí.

V posledním investičním kole Ministerstvo zemědělství ČR podpořilo např. moderní sklady pro ovoce a zeleninu, ale také chovatele, kteří se rozhodli přejít z klecových chovů nosnic na voliéry či podestýlkové chovy. Program rozvoje venkova přitom může být tzv. kofinancován, tedy doplněn o národní zdroje, z minimálně 25 procent, pokud se stát rozhodne šetřit, nebo naopak posílen z národních zdrojů o několik miliard ročně.

Byli bychom rádi, aby příští vláda, ať v ní usedne kdokoliv, Program rozvoje venkova podpořila. Je totiž zaměřen přesně na to, co zemědělství potřebuje, větší ochranu přírodních zdrojů, větší biodiverzitu a adaptaci na klimatickou změnu.