Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba – ministr pro legislativu Michal Šalomoun uctil památku Milady Horákové

Ministr pro legislativu Michal Šalomoun se zúčastnil pietního aktu na památku Milady Horákové, 27. června 2022.
Ministr pro legislativu Michal Šalomoun se zúčastnil pietního aktu na památku Milady Horákové, 27. června 2022.
72 let od justiční vraždy doktorky Milady Horákové si dnes v areálu pankrácké věznice v Praze připomněli zástupci Parlamentu, vlády, bývalých politických věznů a další hosté. Ministr pro legislativu Michal Šalomoun ve svém projevu připomněl odkaz političky, právničky a bojovnice za práva žen, kterou po vykonstruovaném procesu 27. června 1950 popravili komunisté. Z politických důvodů bylo dle historiků popraveno po roce 1948 přibližně 250 lidí. Nejméně 4500 dalších pak zemřelo ve vězeních a lágrech po mučení nebo kvůli špatným životním podmínkám. 

Projev ministra pro legislativu Michala Šalomouna

,,Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním, abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.“

Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše.“

15 minut. Plných 15 minut Milada Horáková umírala. Odcházela… nezdolně, stejně nezdolně, jako hájila pravdu.

Dnešní den patří vzpomínce na paní doktorku Miladu Horákovou. Na odvážnou ženu, právničku a političku, kterou před dvaasedmdesáti lety, 27. června 1950, komunisté po vykonstruovaném politickém procesu popravili. K její záchraně přitom nepomohlo ani několik dopisů žádajících milost, které komunistické vedení dostalo od předních světových umělců, vědců a politiků. Justiční vražda doktorky Horákové, stejně jako mnohých dalších, proto navždy zůstane připomínkou zvůle komunistické perzekuce v Československu.

Na odkaz paní doktorky Horákové bychom ale neměli nahlížet jen optikou poválečných událostí a zhmotňovat do jednoho jediného okamžiku, který násilně ukončil její život. Byly to především její celoživotní aktivity, činy a postoje, na které by se v souvislosti s dnešním dnem nemělo zapomenout.

Mám na mysli její roli poslankyně, která se dlouhodobě věnovala sociálním tématům a otázkám spojeným s rovným zastoupením mužů a žen. Již během studií práv na Univerzitě Karlově se Milada Horáková zasazovala za ženská práva v Ženské národní radě. Brzy se stala oporou její zakladatelky Františky Plamínkové v prosazování moderních paragrafů občanského zákoníku, zejména rodinného práva. Připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. Její neutuchající úsilí se soustředilo především na uplatnění žen v pracovním procesu a jeho skloubení s rodinným životem.

V neposlední řadě nejde také opomenout její zapojení do protinacistického odboje společně s jejím manželem Bohuslavem Horákem, kvůli kterému byla nakonec nacistickými soudy uvězněna v Aichachu – v blízkosti koncentračního tábora Dachau. Již tehdy byla odhodlána položit život za obranu demokracie a právního státu. Před navrhovaným trestem smrti ji ale paradoxně nacistický soud poslal „jen“ na osm let za mříže. Po návratu z německého vězení sama říkávala, že jí byl od té doby život už jenom propůjčený.

Milada Horáková je bezpochyby obrovský symbol. Pro mě představuje především nesmírně pracovitého člověka s jasnými morálními zásadami, hlubokými duchovními hodnotami a s vírou v právní stát, ve svobodu a demokracii. Člověka natolik pevného, že ze svých postojů neslevil ani ve chvílích, kdy to dělali jiní. Osobnost, která svou nezdolností vadila komunistům natolik, že nenašli jinou cestu než se jí násilně, za podpory části veřejnosti, zbavit.

Je proto dobré si připomínat, že lidé mohou být zfanatizováni k tomu, aby požadovali smrt domnělých nepřátel. Je dobré si připomínat i to, že justiční systém může být zneužit, aby ji po vykonstruovaném procesu vykonal.

Proto je tak důležité hájit lidská a občanská práva pro všechny bez rozdílu. Proto je třeba lpět na demokratických institucích a bojovat proti koncentraci moci v rukou úzké skupiny mocných.

Buďme odvážní a pracujme pro druhé, abychom jednou nemuseli přihlížet, jak trestají ty, kteří byli odvážní za nás.